O nemocnici

28.12.2020

Patří mezi hlavní pilíře Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí. Svou obětavou prací v pozici hlavní sestry má nemalou zásluhu na velmi dobrém fungování chodu oddělení i v současné epidemii. Navíc vypomáhá i jako sestra na odběrovém centru. Řeč je o Mgr. Janě Pelikánové, která v nemocnici pracuje již 18 let. Jak osobně vnímá situaci v rámci organizace a logistiky změn standartních odděleních na covidová? Nutnosti reagovat na chybějící personál v rámci nutné karantény? Co říká na současnou epidemii COVID-19?

Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí pro Vás není novým prostředím. Jak dlouho už zde pracujete?
V nemocnici ve Valašském Meziříčí pracuji od srpna roku 2002.

Je právě naše nemocnice Vaším prvním zaměstnáním, nebo jste pracovala i v jiných zdravotnických zařízeních?
Po maturitě v roce 1992 jsem 6 let pracovala v Brně, na několika klinikách a zde si také dodělala pomaturitní specializační vzdělání pro sestru ARO/JIP.

Na kterém oddělení valašskomeziříčské nemocnice jste pracovala, než jste nastoupila do funkce hlavní sestry?
Jsem AROvá  sestra, nejdříve jsem pracovala 2 roky jako směnná sestra u lůžka. Při ARO oddělení jsem pracovala také na rychlé záchranné službě. Od roku 2004-2008 jsem pracovala jako staniční sestra ARO a od 1. 4. 2008 jsem se stala hlavní sestrou a dodnes tento post zastávám.   

Jaká vůbec vede cesta k tak zodpovědné funkci, kterou pozice hlavní sestry bezesporu je?
Cesta je trnitá a bylo nutné se hodně věcí vzdát. Nejprve 5 let studia bez volných víkendů, omezování všech aktivit, které se daly utlumit, hlavně sport, pečení a vaření, které mne dřív hodně bavily. Při troše dobré vůle se dá vše zvládnout, jen žijete neustále se stresem. Hlavně v této nepříznivé epidemiologické době spím s telefonem u ucha a denně řeším výpadky personálu a zajištění provozu a chodu všech oddělení tak, aby nikdo z pacientů a personálu nic nepostřehl.    

Byla pro Vás z profesního hlediska razantní změna přejít od lůžka pacienta k papírování a organizaci práce na jednotlivých pracovištích?
Ne, nebyla. Myslím, že díky své povaze jsem velice komunikativní člověk. Dokážu se domluvit a najít východisko snad ze všech možných situací. Také naslouchám mým staničním, které znají provoz a mnohdy mají nápady, které jsou jednoduché a rychle realizovatelné.  V takových chvílích vidím, že má práce má smysl a že když se chce a je vůle na obou stranách, jde vše.

Nechybí Vám, byť po tolika letech, práce na oddělení s kolektivem, který jste důvěrně znala?
Práce mi nechybí. Pořád umím umýt člověka, odebrat krev či napojit a odpojit infuzi. To se nezapomíná, navíc, když procházím oddělení a mám prostor, ráda sestřičce na oddělení odpojím či propláchnu infúzi či ji jinak pomůžu s pacientem. Navíc jsem kovaná i v lécích, kterých je nyní hodně, ale přitom mají stejnou účinnou látku, jen jiného výrobce a proto se jmenují vždy jinak. Pro nás sestry je to jen o rutině a zapamatování si generik. S vlastní zkušenosti péči o okolí a příbuzné vím, že díky výpadkům lékům a náhradám jejich generiky je mnohdy orientace v užívání léků stěží pochopitelná. Sesterskou práci mám možnost si doma vyzkoušet téměř denně, starám se o 93 letou babičku společně s mojí matkou a rodinou, která vyžaduje intenzívní dohled a péči a je na nás zcela odkázána. 

Jaká je náplň Vaší práce a co je na Vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší je alespoň pro mne říct podřízenému, že by bylo vhodné najít si jinou práci, protože se nehodí na práci ve zdravotnictví a k lidem. Spousta dnešní mládeže si udělá zdravotnické vzdělání, ale předem ví, že do zdravotnictví nenastoupí. Jen si studiem prodlužují mládí. Už na praxi vidíme, kdo bude dobrý zdravotník a kdo ne. Ta praxe je za mne špatně postavená. Líbil se mi holandský model, kdy poslední ročník strávil student více méně na oddělení, které si vybral a tam ho sestry zdokonalovaly a připravovaly na praktickou zkoušku, aby uspěl co nejlépe. Ihned po maturitě se pak stal právoplatným členem jejich týmu. Já mnohdy koncem srpna nevím, zda studenti nastoupí a kolik jich bude. V našem systému mají nárok na prázdniny, zkusí vysokou školu a pak se uvidí…. Poté je těžké řídit a zajišťovat personál bez koncepčního nastavení. Věřím, že situaci zlepší, že společnost AGEL založila zdravotnickou školu a bude přísun nelékařů zajištěn. 

Téma, které zde s námi bude patrně ještě delší čas – onemocnění COVID-19, jak se zajišťuje veškerý logistický, materiální a personální proces na odděleních a následně na odběrové místnosti?
Od března se potýkáme s „novinkou“ zvanou koronarovirus. Jsme již s nelékařským týmem zvyklé reagovat na aktuální potřeby a pohotově utvořit další odběrový tým ze dne na den, dovybavit oddělení a udělat z něj „covidové“ nebo připravit odběrovou ambulanci. Díky spolupráci všech mých přímých podřízených se mi daří vcelku vše bez problémů zařídit.  Spolupráce s epidemiologickou sestrou, KHS, dalšími dotčenými orgány, nám tu funguje na výbornou i díky naší obětavosti a přesčasové práci.  V podstatě si nemám nač stěžovat.  

Ve své pozici na lůžkovém oddělení jste zajisté zažila obdobné onemocnění, jako jsou různé prasečí, ptačí chřipky, kde se k pacientovi muselo také přistupovat v bariérovém režimu. Jak vy osobně vnímáte současné onemocnění?
Bohužel a to říká každý odborník, není jen covid. Nevymizely ostatní infekce a onemocnění, jen na ně zapomínáme. Protože o tomto novém onemocnění víme velmi málo, proto se ho více bojíme. Já nepodceňuji virus jako takový, snažíme se chránit potřebnými OOPP a hlavně dodržovat 3R. V našem případě respirátor, ruce, rozestup.

Jak se stará o své zdraví hlavní sestra?
Snažím se hodně chodit pěšky, baví mě výšlapy, túry po našich krajinách, jízda na kole, pravidelně 2x týdně cvičím. Odpočinu si u pečení a relaxuji u kadeřníka nebo kosmetičky.  Dobíjí mne má rodina, hlavně malá neteř a synovci. Potřebuji alespoň 7 hodin spánku, jinak jsem ale ranní ptáče a nejvíce práce udělám dopoledne.  Snažím se nestresovat ničím, co nemohu nebo neumím vyřešit.

Co podle Vás patří k nejdůležitějším dovednostem každé zdravotnické profese?
Pro mne je to hlavně empatie, komplexní pohled na pacienta jako na bytost se všemi jejími potřebami, ne jen vidět nynější problém nebo nemoc. Díky péči o babičku jsem se naučila více trpělivosti a ústupkům, kdy pro mne zdánlivě nedůležitá maličkost dokáže starého člověka úplně vykolejit. Toto si mnohdy jako zdravotníci neuvědomujeme, stěhujeme  pacienta z oddělení na oddělení ale pro něj každá změna je obrovským stresem, se kterým se hned tak nevyrovná. Zdravotnictví potřebuje více času na práci.