O nemocnici

1.11.2022

MUDr. Zoltán Kárpáty pracuje v Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí již téměř 10 let. Za tu dobu vede ambulanci chronických ran, je metodikem nozokomiálních nákaz za chirurgickou odbornost a také nedílnou součástí chirurgického týmu jak na ambulanci, tak i na lůžkovém oddělení a operačních sálech. Pochází ze Slovenska a kromě češtiny, kterou ovládá dokonale slovem i písmem, umí plynně anglicky, německy a maďarsky.

Pane doktore, kdy jste se rozhodl stát se lékařem?

Myšlenku stát se lékařem jsem začal zvažovat již na konci základní školy a to z toho důvodu, že jsem v budoucnu chtěl nějakým způsobem pomáhat lidem. To, že jsem se stal skutečně profesí lékař, beru jako naplnění dětského přání.

Kde jste studoval? Na Slovensku nebo v České republice?

Pocházím ze Slovenska, konkrétně z Nových Zámků. Nicméně jsem si podal přihlášku do Prahy na Univerzitu Karlovu, kam jsem se po absolvování příjimacích zkoušek dostal a úspěšně dostudoval.

Do jakých nemocnic jste chodil pracovat jako medik?

Odborné praxe v rámci mediků jsme absolvovali primárně ve fakultních nemocnicích, jako je Všeobecná fakultní nemocnice, Thomayerova fakultní nemocnice nebo Fakultní nemocnice Bulovka.

Po ukončení medicíny jste se chtěl vrátit na Slovensko, odjet do dále do zahraničí nebo zůstat v Praze?

Věděl jsem jistě, že chci dělat chirurgii. Nastoupil jsem tedy po škole na chirurgické oddělení v Ústí nad Orlicí. Tam jsem byl více než rok. Chtěl jsem si současně ale zdokonalit jazyky, tak jsem odletěl na půl roku do Austrálie, kde jsem navštěvoval kurzy angličtiny jak obecného formátu, tak i lékařskou terminologii. V rámci tohoto studia jsem zvažoval, kam tedy půjdu dál a kde budu působit ve svém dalším profesním životě. V Austrálii jsem zůstat nechtěl, jednak je to administrativně složité získat pracovní vízum z důvodu migrace, ale hlavně jsem chtěl zpět blíže k domovu. Několik měsíců jsem ještě pobýval v Německu na hospitacích, což jsou laicky řečeno placené stáže na odděleních. Následně jsem se rozhodoval, jestli se vrátit na Slovensko, nebo zůstat v Česku. Zkoušel jsem hledat práci lékaře v okolí Nových Zámků. Tehdy však všechny nemocnice v okolí měly na chirurgickém oddělení plný stav. Dnes je situace úplně odlišná. Odepsal jsem tedy na pracovní nabídku ve Valašském Meziříčí, kde mě ihned vzali a jsem za to rád.

Jak dlouho tedy pracujete v Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí?

Příští rok v létě to bude 10 let. Nastoupil jsem v roce 2013 na chirurgické oddělení a mé zaučení bylo velmi rychlé. Vzhledem k tomu, že jsem již měl zkušenost z předchozí nemocnice, tak mé seznámení s ambulancí, oddělením, dokumentací, nemocničním systémem bylo velmi rychlé a to tak, že jsem po dvou týdnech od nástupu měl první ostrou službu.

Co vše z chirurgického spektra péče provádíte?

Snažím se léčit a operovat většinu z nabízeného spektra. Operace žlučníků, apendixů, kýl, či zlomenin horních či dolních končetin, dále odstranění měkkotkáňových nádorů, operace křečových žil a podobně.

Jak se cítíte v nemocnici po téměř deseti letech?

Výborně. Je zde skvělý kolektiv nejen na ambulanci, odděleních i na operačních sálech. Nemocnice je jedna z nejhezčích, kterou jsem navštívil, ať již jako medik, či jako lékař u nás nebo v zahraničí.

Vedle své profese ještě vedete ambulanci chronických ran, co to obnáší?

V naší ambulanci chronických ran ošetřujeme pacienty s nehojícími se bércovými vředy, proleženinami, nezhojenými ránami po operacích, po ozařování a podobně. Pacienty ošetřujeme jak ambulantně, tak i za nimi docházíme na oddělení. Sledujeme průběžné jejich léčbu, efektivně reagujeme na jejich rány, řešíme možnou další terapii a doplňující léčbu.

Jste raději na ambulanci nebo na sále?

Každá práce má své. Nerozlišuji to. Na službách v ambulanci je to mnohdy náročné, je zde celá řada diagnóz, které se musí neprodleně řešit a zároveň hodně případů, které na pohotovost vůbec nepatří. Například dovoz osob ve velmi podnapilém stavu rychlou záchrannou službou je bohužel denní kolorit.

Kromě těchto činností jste ještě klubovým lékařem hokejových Bobrů. Jak jste se k této profesi dostal a co to vše obnáší?

Od malička mám rád hokej. Po nastěhování do Valašského Meziříčí jsem zjistil, že zde hrají ligové utkání místní Bobři. Pravidelně jsem začal chodit na jejich zápasy, až mě můj bývalý kolega primář Březina oslovil, zda bych místo něj nechtěl alternovat, co by klubový lékař. Slovo dalo slovo a já souhlasil. Klubového lékaře s kolegou dr. Jakubem Rivcem, se kterým se střídáme, dělám již druhý rok. Moje práce je tedy být nedílnou součástí týmu, poskytnout první pomoc jak domácím hráčům, tak i hostujícím na střídačce či ledové ploše. Co se týče úrazů, tak nejvíce se jedná o naraženiny a tržné rány, které ihned na místě v ošetřovně vydezinfikuji, sešiji, přiložím krytí s obvazem a doporučím případně další ošetření v nemocnici nebo kontrolu.

Máte nějakou zábavnou historku z ambulance? Přeci jen jich denně ošetříte desítky.

Mám jich spousty samozřejmě. Velmi zajímavá byla pacientka, kterou jsem musel ošetřit v den jejího propuštění z psychiatrie. Tento její odchod z tohoto zařízení oslavila jak jinak než větším množstvím alkoholu a následně zkolabovala. Přivezla ji záchranka k nám na ambulanci, a co čert nechtěl, v diagnóze z propouštěcí zprávy měla „fobii – čili strach z mužů“. Když jsem se nad ní skláněl já, sanitář a lékař z interny, tak jsem se bál, že nám zkolabuje znova (říká s úsměvem). Nicméně jsme ji ošetřili a poté se na oddělení mezi děvčaty stabilizovala.