Logo

PARTNER VAŠEHO ZDRAVÍJsme součástí skupiny AGEL, největšího soukromého poskytovatele zdravotní péče ve střední Evropě.

O nemocnici

Ke všem pacientům přistupujeme se vší odpovědností, říká Emily a Kryštof, studenti na výpomoc ze Střední zdravotnické školy v Hranicích

19.11.2020

Emily Petiová a Kryštof Petr jsou spolužáci, kteří navštěvují čtvrtý ročník Střední zdravotnické školy v Hranicích. Doposud jejich studium nebylo narušeno dlouhodobějším výpadkem výuky. Až v letošním roce. Na jaře a primárně v současné době, kdy není zcela jisté, v jakém horizontu bude prezenční výuka pro studenty středních škol opětovně zahájena. V současné době jsou tak kromě spolužáků posledního ročníku hlavně kolegové, kteří v nouzovém stavu vypomáhají coby nelékařský personál na Oddělení následné péče II.

Oba navštěvujeme poslední ročník Střední zdravotnické školy v Hranicích, obor zdravotnický asistent“, říkají na úvod Emily Petiová a Kryštof Petr. V době, kdy se uzavřela naše škola a nebyla možnost účastnit se prezenční formy studia, jsme se rozhodli, že vypomůžeme nemocnici v místě našeho bydliště. Oba dva pocházíme z Valašského Meziříčí, takže právě tato nemocnice byla pro nás prvotní volbou, shodují se navzájem Emily a Kryštof.

Ikdyž veškerou praxi máme v nemocnici v Hranicích, mohli jsme si vybrat. I přes možnost pokračovat v tamější nemocnice jsme rádi zvolili nemocnici AGEL Valašské Meziříčí a určitě toho nelitujeme. Naopak. Je zde velmi příjemný personál a ikdyž se pracuje převážně v overalech, pláštích, empírech, respirátorech a dalších ochranných pracovních pomůckách, dokážeme si vyjít vstříc a společně držíme za jeden provaz, říká Emily, která na oddělení působí již čtvrtým týdnem.

Na oddělení následné péče pracujeme v osmihodinových směnách. Jakmile dorazíme po práci domů, sedneme k počítači, stáhneme si z e-mailu úkoly a začneme je řešit. Taktéž míváme i online výuku, nicméně ta není až tak častá i díky našim pracovním povinnostem v nemocnici, říká Kryštof, který je na oddělení třetí týden.

Pracujeme jako sanitáři, takže hlavním našim úkolem je dopomoc současnému personálu s koupáním pacientů, jejich krmením, polohováním, či prováděním pravidelné hygieny, říká Emily, která doplňuje, že ikdyž je práce mnohdy fyzicky náročná, za úsměv od pacientů to rozhodně stojí.

Na obdobném typu oddělení jsme již byli na praxi v naší kmenové nemocnici, takže jsme věděli, jaká struktura pacientů a diagnóz nás čeká. Rychle jsme si i přes počáteční obavu zvykli a víme, jak moc důležité a nenahraditelné právě tyto nelékařské profese na každém oddělení jsou, doplňuje Kryštof své začátky na „onpéčku“.

Většinou pracujeme společně ve dvojici, známe se, důvěřujeme si, poté se i práce dělá daleko lépe a hlavně s úsměvem, který nesmí i v této nelehké době chybět, říká jednoznačně Emily.

Víme, kteří zdejší pacienti jsou covid pozitivní, nicméně my přistupujeme ke všem stejně – se vší odpovědností tak, abychom chránili jak sebe, tak i samotné pacienty na odděleních. Strach z nákazy nám občas hlavou probleskne, i proto, že jsme nikdy podobnou zkušenost neměli a je to naše prvotní ucelená dlouhodobá praxe z nemocničního prostředí. Používáme zde ale všechny dostupné ochranné pracovní pomůcky, takže v tomto ohledu je vše zabezpečené. Denně obstaráme i 30 pacientů, ke kterým se několikrát za den vracíme, říká Emily a Kryštof shodně.

 I přestože naše rodiny o nás mají obavy, tak ví, že je to naše budoucí práce a máme povinnost pomoci, zakončuje rozhovor Emily, která ihned dodává, že oba čeká v příštím roce maturitní zkouška.

Zdá se, že praxi zvládnou na výbornou, ostatně jako všichni jejich spolužáci ze třídy, kteří taktéž vypomáhají v ostatních nemocnicích regionu.

 

 

 

 

 

 

Zpět